Již více než půl tisíciletí fascinuje svět Leonardo da Vinci, typický renesanční muž, jehož genialita zahrnuje umění, vědu a inženýrství. Nyní se multidisciplinární tým pokouší o něco bezprecedentního: získávání a analyzování jeho DNA. Nejde o chorobnou zvědavost; jde o objevování potenciálních nových poznatků o jeho výjimečných schopnostech, autentizaci jeho uměleckých děl a pochopení historického kontextu jeho tvorby.
Projekt, který zahrnuje kriminalisty, genetiky a historiky umění, čelí obrovským výzvám. Da Vinci nemá žádné přímé potomky a jeho ostatky byly narušeny před staletími. Vědci pracují s mikroskopickými vzorky z uměleckých děl, kterých se mohl dotknout sám mistr – v poslední době se zaměřila na pastelovou kresbu nazvanou Božské dítě. Cílem není jednoduše „nalézt“ jeho DNA, ale získat zpět fragmenty z minulosti s vědomím, že jakýkoli získaný materiál bude degradován a smíchán se staletími znečištění životního prostředí.
Věda za hledáním
Forenzní expertka Rhonda Robie, klíčová postava projektu, vysvětluje, že práce zahrnuje posouvání hranic analýzy DNA. Na rozdíl od typických forenzních případů, kdy mají vyšetřovatelé významné biologické vzorky (krev, tkáň), se tento tým zabývá nepatrnými množstvími z povrchů starých stovky let. Jejich metody zahrnují nové metody odběru nátěru, dokonce i experimentální přístupy, jako je „propichování“ malých otvorů v uměleckých dílech za účelem extrahování materiálu – kontroverzní, ale nezbytný krok k testování limitů restaurování.
Proces není o získávání čisté DNA, ale o spojování fragmentů z roztříštěné historie. Výzkumníci nehledají jen lidskou DNA; nacházejí také stopy minulosti: malarické parazity v dopisech, časem nahromaděné mikroorganismy. Cílem je rekonstruovat nejen kdo byl, ale také kde byl a jak se jeho výtvory pohybovaly v čase.
Proč je to důležité
Hledání da Vinciho DNA není jen akademické cvičení. Pokud budou úspěšné, vyvinuté metody by mohly způsobit revoluci v ověřování pravosti uměleckých děl. Odborníci se v současné době spoléhají na stylistickou analýzu, datování pigmentu a původ – to vše podléhá interpretaci nebo falšování. Genetický otisk by mohl poskytnout definitivní důkaz o autorství, i když by to vyžadovalo vytvoření komplexní databáze známých da Vinciho materiálů.
Kromě autentizace projekt vyvolává hlubší otázky o biologických kořenech geniality. Mohly by některé genetické markery přispět k výjimečným kognitivním schopnostem, jako je slavný da Vinciho vizuální vjem? Tato myšlenka je spekulativní, ale hledání její DNA by mohlo urychlit studium neurobiologie a genetiky kreativity.
Problémy a etické úvahy
Hledání je plné technických a etických překážek. Extrahování užitečné DNA z tak starých a kontaminovaných vzorků je nepravděpodobný úkol. Samotné metody jsou invazivní a vyvolávají obavy z poškození cenných uměleckých děl. A i když se podaří získat jeho DNA, interpretace jeho významu bude obtížná. Geny neurčují genialitu, ale mohou odhalit stopy o predispozicích nebo fyziologických rysech, které přispěly k da Vinciho jedinečným schopnostem.
Skutečná hodnota projektu nemusí spočívat v objevení kompletního genomu, ale v inovacích, které podněcuje: nové techniky odběru vzorků, pokročilé techniky analýzy DNA a hlubší pochopení toho, jak biologický materiál přežívá – a odhaluje – tajemství po staletí. Hledání da Vinciho DNA je dlouhodobý hazard, ale slibuje, že předefinuje naše chápání jak dějin umění, tak vědy o géniovi.
